Trocha bulváru aneb konec světa i v Úpici

A ne jeden. A dokonce již mnohokrát byl. Prosím ale laskavého čtenáře, aby byl při čtení následujících řádků shovívavý a omluvil místy snad kontroverzní skladbu slov či vět.

  Konců světa lze rozlišit několik druhů. Někteří čtenáři se mnou budou jistě nesouhlasit s tímto členěním, ale to je, slovy klasika, vše, co se proti tomu dá dělat. Co to vlastně takový konec světa je? A co je to vlastně ten svět? Udělal jsem si malý průzkum na statisticky nevýznamném vzorku populace a výsledek je jednoznačný. Většina dotázaných pokládá rovnítko mezi slova „Svět“ a „Země“. Tento názor je typický pro člověka, který žije v relativně klidném a mírovém prostředí obklopen relativním materiálním dostatkem (spíš přebytkem). Co se ale stane, když je takový člověk o nějakou z civilizačních jistot připraven? Ano, může pro něho nastat konec a dnes i e-konec či i-konec světa. Jeho světa. Nebudeme se však zabývat všemi konci světa z pohledu jedince, ale pokusíme se zaměřit na některé z pohledu lidské civilizace nebo planety Země.

Zničit nás mohou jevy mimo naši planetu

  Svého druhu konec světa na úrovni Země zcela jistě nastane, až se Slunce bude blížit ke konci svého života. V současnosti se můžeme těšit z toho, že žijeme v době „středního věku“ Slunce, které má již pubertu dávno za sebou a stařecké vrtochy ve formě rozpínání nebo výbuchů ještě pár miliard let před sebou. Naše hvězda je dostatečně stabilní a klidná a její aktivita se pouze lehce mění v relativně pravidelných cyklech. V dobách vyšší aktivity, pravda, může po Zemi vrhat plazmoidy (kompaktní shluky sluneční hmoty se zamrzlým magnetickým polem) ale pokud se už náhodou takový útvar do Země trefí, interaguje s její magnetosférou a „sklouzne“ do polární oblasti, kde interakcí s atomy atmosféry vyvolá nádherné polární záře někdy viditelné i od nás. Na druhé straně může v těchto oblastech poškodit energetická zařízení (např. dálková vedení v Kanadě, tuším v roce 1989), proti čemuž se ovšem mohou energetici občas bránit, pokud poslechnou sluneční fyziky. Pokud tedy nelze brát jako konec světa fakt, že někdo neuvidí 750. díl Dallasu, nehrozí nám od Slunce v současné době zřejmě nic vážného. Současný cyklus Slunce, který zřejmě brzy dosáhne maxima, je ve svých projevech dosti mírnější než ty minulé.

  Na velmi efektní konec světa na úrovni Země, který statisticky vzato může pohodlně nastat, se můžeme těšit v případě nárazu nějakého většího tělesa (asteroidu, komety) do Země. Že se taková věc stává, je známo z dávné i nedávné historie – katastrofu lokálních rozměrů může způsobit již těleso o rozměrech v řádu desítek metrů (slavný Tunguzský meteorit z roku 1908, pokud tedy šlo o nějaké vesmírné těleso a ne o nějakou konspiraci, mohl mít nějakých řádově 50 metrů v průměru), kontinentální katastrofu těleso v řádu větších stovek metrů. Cokoli většího má již potenciál v lepším případě těžce pochroumat či zničit lidskou civilizaci jak ji dnes známe (ne snad přímým nárazem ale hlavně následnými projevy), v horším vyhladit veškerý život s výjimkou toho, který je schopen extrémní přizpůsobivosti. Dinosauři by mohli vyprávět. Tělesa Sluneční soustavy, včetně těch velikosti Tunguzského meteoritu, jsou sice dnes pod poměrně pečlivým dohledem, ale stále jsou tu taková, která dosud nebyla objevena nebo taková, která prostě přiletí z hlubin vesmíru, mihnou se kolem a zase odletí (jen v příštím roce čekáme dvě takové komety). A i kdybychom objevili nějaký desetikilometrový kámen řítící se přímo na Zemi rok dopředu, nejde dělat o mnoho víc než se přesunout do místa vypočteného dopadu, pohodlně se posadit, otevřít dobré víno a vychutnat si konec světa. Statistická perioda mezi nárazy desetikilometrového tělesa se koneckonců právě završuje.

  Často se zmiňuje konec světa pomocí nějakého extrémně energického jevu, kdy proud energie zničí Zemi nebo alespoň život na ní. Ano, to by se také mohlo stát, ale pravděpodobnost tohoto jevu je zřejmě menší než zásah asteroidem. Na to, aby mohl být jev (např. výbuch supernovy) zmíněným způsobem škodlivý, musí nastat v dosti blízkém okolí Slunce. Navíc musí být proud energie, který má obvykle tvar úzkého kuželu, přesně nasměrován tak, aby se do Země trefil. Hvězda Betelgeuze (rameno Oriona), která je v této věci často zmiňována, je na to příliš daleko (600ly) a navíc při její explozi, která je skutečně očekávána, bude proud energie vržen jiným směrem. Pro nás by to tedy znamenalo, že Orion přijde o rameno, ale než se tak stane, zjasní se Betelgeuze tak, že bude jasně viditelná i ve dne. Tento jev skutečně může za našeho života nastat, Betelgeuze je v závěrečné fázi svého života.

  Návštěva agresivních UFOunů. Připustíme-li existenci vyvinutého mimozemského života schopného cest vesmírem, můžeme také připustit, že některé jeho formy budou agresivní a, jak to napsat, bude jim chutnat maso. Obávám se, že by nezbylo, než se osolit, opepřit a počkat.

Zničit nás snadno může ale i naše vlastní planeta.

  Lidskou civilizaci může těžce poškodit nějaký zajímavý sopečný výbuch. Moderní civilizaci dokázala před několika lety zasadit nepříjemný políček obyčejná malá sopka s nevyslovitelným jménem na Islandu. Malá sopečná erupce dokázala zastavit leteckou dopravu nad celou Evropou. I když jde jen o relativně humornou příhodu, ukazuje na podstatu zranitelnosti moderní civilizace. Horší bývají výbuchy větších stratovulkánů, třeba sopka St Helens (pozor, opravdu nejde o sopku žádné svaté Heleny, ta hora nese název po jednom britském diplomatovi) dokáže poškodit dost značnou část svého, i vzdáleného, okolí a docela znečistit atmosféru. To, co je však globálně nebezpečné, se nazývá supersopkou. Takový útvar obvykle nepřipomíná horu - jde o velký kotel (kalderu) vypadající často jako jezero, pod kterým se nachází obrovské množství často neklidného magmatu. Nejznámějším útvarem tohoto typu je kaldera v Yellowstonu, dalším takovým peklem je útvar Toba v Indonésii a svoji pozornost zaslouží i menší podobné útvary u Neapole, dobře patrné ze satelitu. Právě Toba zasáhla před nějakými 75.000 lety svým výbuchem do klimatu naší planety a výrazně zredukovala vznikající lidskou populaci; dnes stále působí problémy genetikům, kteří příliš nemohou stopovat lidský vývoj před galapředstavení Toby. Jestliže tehdy způsobila Toba velké vymírání na primitivní společnosti, co by to asi provedlo s civilizací závislou na technice.

  Lidé jsou také ohroženi různými pandemiemi a epidemiemi chorob. Osobně jsem v tomto bodu poněkud cynický – to je evoluce. Organismus, který se dokáže vyrovnat s napadením jiným organismem pokračuje ve své existenci posílen. Boj s nemocemi nic jiného není; hloupé je jen to, že se například mikroorganismy v době letecké přepravy šíří velmi snadno a navíc do oblastí, kde nejsou doma. Tamní populaci pak mohou zle pošramotit, stejně jako to kdysi udělaly evropské nemoci s obyvateli Ameriky. Nedávno jsem ale četl zajímavý článek na téma mor. Ten ve středověku. Autor článku vyjádřil na základě výzkumů názor, že bakterie vyvolávající tuto chorobu, která měla v první vlně úmrtnost opravdu brutální se své účinnosti poněkud „lekla“ a v další verzi byla již o něco mírnější – proč by si také tak rychle odstraňovala živnou půdu, že?

Zničit se ale můžeme hlavně sami

  Mnohem bolestivější konec světa ale hrozí na úrovni moderní civilizace. Schválně. Zkuste někdo vzít průměrnému městskému patnáctiletému dítěti (výjimkám se omlouvám) na týden počítač, internet a mobil. Nebo, nebuďme tak zlí, zkusme mu jen vzít „Fejs“. U většiny jedinců nastává v ten okamžik nebo spíše několik hodin po něm svého druhu e-sociální e-konec e-světa. Zcela zmateni nejsou po dost dlouhou dobu schopni jiné než chaotické činnosti; pozorováno v mnoha případech na vlastní oči. Výsledkem takového a podobných pozorování je drobný poznatek, že lidé si natolik snadno zvykají na různé technické pomocníky a příjemnosti, že se se ztrátou některé z nich někdy dokonce nedokážou vůbec vyrovnat.

  Dalším typem konce světa je ten ekonomický. Zvlášť odporný druh. Dnešní „vyspělá civilizace“ je založena v podstatě na dvou věcech. Na oběhu peněz a na ropě. Jakýkoli sebemenší výkyv směrem dolů v jedné z těch podstav působí katastrofu. Je, myslím, celkem zjevné, co vše by neexistovalo, nebýt ropy. Ropa, to není jen benzín, nafta nebo oleje, jsou to také různé umělé hmoty, vlákna a spousta surovin pro průmysl. Ropa také stojí z velké části za průmyslovou revolucí či vědeckým a technickým pokrokem a tedy potažmo za nárůstem počtu obyvatel Země. Opět myšlenkový experiment – vyřaďte ze svého okolí vše, v čem je nějaký ropný produkt – umělá hmota, lepidlo, .... Příliš mnoho toho nezbude. Co se asi tak může stát, až ropa dojde nebo začne být hůře dostupná? Pole plná řepky to asi nezachrání, takže – konec ropného světa. Nějaké války a pak? Kdo ví. Moje děti se toho možná dožijí a mně nezbývá než doufat, že se na světě najde ještě dostatek inteligence k tomu, aby ten se ten konec světa nekonal. O financích psát příliš nemohu, pouze se mohu podivit, jak je možné, že se tento ničím nepodložený globální virtuální svět ještě nezhroutil.

  Mimořádně hloupým koncem světa je konec světa inteligenční a rozumový, který ale viditelně již probíhá. V dnešní době je tendence „myslet za ostatní“ a „chránit všechny před vším, včetně jich samých“. Vše je předepsáno, zařízeno, vymyšleno, nalinkováno. Pro vše, od počtu útržků na toaletním papíru přes způsob chovu slepic na balkoně až po jadernou technologii existují normy, předpisy, doporučené postupy. Pro vše existuje formulář, zákon, vyhláška nebo dodatek. Zcela se vytrácí možnost a pak i schopnost běžného člověka používat při své činnosti rozumové úvahy a aplikovat zkušenosti. Ano, toto je pro velkou část civilizace mimořádně pohodlné. Ovšem pro civilizaci jako takovou je to velmi nebezpečné. Může z toho plynout i jeden, málo zmiňovaný závěr. Přestože formální vzdělanost (zejména v oborech, jejichž obsah si ani neumím představit) populace stoupá, praktická inteligence téže populace pravděpodobně kvůli nenutnosti řešení rozličných situací možná zakrňuje. Na vše máme nějaká technická udělátka – klasickým případem je v době navigací ztráta schopnosti číst mapy nebo se prostě jen orientovat v okolí.

  Zůstává klasické téma jaderné či termonukleární války, tohoto způsobu vyhlazení se během pár minut je lidstvo minimálně technicky schopno. Představa, že kdesi na světě je červené tlačítko, které ten svět dokáže zničit, není opravdu moc příjemná. Horší je ale představa, že se podobná zbraň dostane do ruky šílenci, který si ji připne k pasu a odpálí se třeba uprostřed Paříže. Těch pekelných strojů se totiž pár ztratilo

* * * * * * * * * *

  Nedávno jsem se u čaje bavil s jistým postarším, filosoficky založeným, vousatým pánem a přišla řeč na téma smrti. Ptal se, jakou bych si zvolil, kdybych tedy měl tu možnost. Odpověď byla celkem jasná a rychlá – přál bych si, aby mi na hlavu spadla kometa. Nikoli ta, která tak činí rok co rok při pádu z vánočního stromu ale pravá, z masa a kostí – tedy vlastně z ledu a kamení. Je to samozřejmě přání poněkud sobecké, protože jeho naplněním bych s sebou do věčných lovišť pravděpodobně vzal prakticky celou lidskou civilizaci a většinu života na Zemi k tomu.

  Předpovědi konce světa se táhnou historií lidstva jako červená nit a v poslední době není roku, aby se nějaká, alespoň menší, nevyskytla. Těch předpovědí se jen za mého života nenaplnily již desítky a myslím, že není důvodu se domnívat, že 21. prosince 2012 tomu bude jinak. Pro případ, že by se náhodou přece jen předpověď nějak naplnila, se s Vámi loučím. V opačném případě se můžeme těšit na další podobné předpovědi – první dvě očekáváme během roku 2013, kdy nejprve v březnu a pak v listopadu pravděpodobně zazáří na obloze krásné komety. S nimi jsou předpovědi katastrof spojeny odedávna, dokonce i v roce 1910 vznikala mezi lidem obecným panika, že Země projde chvostem Halleyovy komety (a to se také skutečně stalo), což způsobí otravu „kometárním plynem“. Přestože kometární ohon není z pozemského hlediska nic jiného než „trochu hustší vakuum“ , dá se očekávat nová vlna předpovědí tohoto typu. Nepochybuji ani v nejmenším, že se objeví na trhu (stejně jako teď Rusku KPZtky s vodkou proti konci světa) škapulíře proti kometám nebo dokonce masky filtrující jedovatý kometární dech

... Beránek rozlomil šestou pečeť. Nastalo velké zemětřesení, slunce se zatmělo jako smuteční flór, měsíc zrudl jako krev. Hvězdy padaly z nebe jako zralé plody ze stromu, do kterého se opře silný vítr. Obloha zmizela, jako když se zavře kniha. Každá hora a každý ostrov se pohnul ze svého místa. ..

..... Když Beránek rozlomil sedmou pečeť svitku, nastalo na nebi ticho .... (zjevení Janovo)