Sledujte s námi: Rekonstrukce hvězdárny (2)

Týden se s týdnem sešel, venku mocně nasněžilo a úpická hvězdárna je úplně k nepoznání. Byť stále zahalena do oblaků cihlového prachu, je nyní opět plná života. Místo vědychtivých návštěvníků, školkových dětiček s baťůžky se svačinou a pitíčkem či zamilovaných dvojic, hledajících tu svou životní hvězdičku si zde dveře i štafličky podávají řemeslníci.

Naštěstí nejsou stěny již tak rozbité jako před několika dny. Do svých útrob pod vrstvu štuku a nové omítky totiž skryly nejen starou kabeláž, vedenou doposud v ošklivých lištách napříč stěnami, ale i kilometry nových kabelů, které spojují nejrůznější vypínače, přepínače, světla a lampičky tak, aby měl budoucí návštěvník hvězdárny nejen světelný komfort při pobytu a prohlížení výstavních panelů na stěnách, ale aby mohl bezpečně a bez omezení při červeném osvětlení nejen komfortně, ale i bezpečně pozorovat krásy noční oblohy nad úpickým údolím.

Ovšem pohled na tyto kabelové rozvody v nás budí obavy, byť jistě neoprávněné, že nejen my, ale ani elektrikáři, kteří je na základě našich naprosto nestandardních požadavků natahali, se v nich nakonec nevyznají. Ale věříme jim, ujišťují nás, že stále mají přehled. My ho již ztratili. A to nepočítám kabely telefonu, internetu a dalších obvodů, které jsou, nyní již naštěstí ve stěnách, skryty.

Elektrické kabely ovšem nejsou to jediné, co budeme před očima návštěvníků skrývat. Pod sádrokartonovou konstrukci se schovají rozvody vzduchotechniky, které byly doposud, vedeny skrze vstupní vestibul a dokonce i přednáškovou místnost. I ony již začínají nabývat své konečné podoby a místo konstrukcí těles podobných drátěným modelům známým z hodin geometrie se začínají podobat skutečně pevným stěnám. Ovšem i zde platí, že kabelová dálnice uvnitř bude prubířským kamenem umění elektrikářů. Skryjí se sem i plechové krabice pojezdových zatemňovacích rolet a dokonce i část osvětlení.

Nelehký úkol leží nejen před elektrikáři, ale i před odborníky na instalaci sádrokartonů. Prostory mezi stávajícími konstrukcemi a pod nimi se nacházejícím zařízením jsou opravdu velmi těsné a tak je použití laserových měřidel naprosto nezbytné. Pouze na nich nyní záleží, zda se nakonec do přesně vyměřených prostor opět vrátíme se vším, co zde bylo doposud. Platí zde ovšem to, co u elektrikářů. Věříme jim. Oni nám nakonec také věří, že to co jim ukážeme v dalekohledu, je opravdu planeta Jupiter či Saturn, nebo že skvrna na Slunci, kterou pozorují na stínítku projekčního zařízení, má opravdu teplotu nějakých 4 až 5 tisíc stupňů.

Hvězdárna se opravdu mění. A my jsme zvědavi, jak se naše představy o plánovaném výsledku, podaří převést do reality. Denně tedy sledujeme probíhající práce, přiložíme ruku k dílu či vymyslíme opět nějaký požadavek, který zkomplikuje průběh prací, čímž zase komplikujeme život řemeslníkům. Komplikujeme jej ovšem i naší paní ekonomce, která s počítačkou v jedné ruce a fakturami v druhé hlídá finance, stejně jako našemu údržbáři, který po celou dobu rekonstrukce řemeslníkům pomáhá realizovat tyto naše představy a odpoledne, když se ruch trochu uklidní, kontroluje hotové dílo a již s utajovaným děsem v očích přemítá, co si ještě ti blázniví astronomové vymyslí.