V naší dnešní virtuální úpické hvězdárně se ještě jednou podíváme nad západní obzor večer po západu Slunce. Počkáme, až se nám z noční oblohy ztratí Měsíc, pak si totiž budeme moci plně vychutnat třeba i pohled malým dalekohledem na hezkou mlhovinu v Orionu. Venuši jsme již také probrali v jednom z minulých dílů, byť se k ní ještě alespoň jedním obrázkem vrátíme. Ale hlavní naši pozornost zaměříme na souhvězdí Orion a na některé zajímavé objeky, které v něm můžeme naléz. Ať již očima, nebo dalekohledem. Takže, pojďme s odvahou do toho.
Takže ještě jednou k té planetě Venuši. Pokud na ni zaměříte dalekohled zjistíte, že není kulatá, jak by možná člověk od takové planety očekával. Naopak, vykazuje podobný tvar, jako například Měsíc v první čtvrti, vypadá jako písmenko D. A někdy dokonce jako úzký srpek. Přesně jako Měsíc. Jak je to možné? Tak jako Měsíc obíhá okolo Země a nastavuje ke Slunci část svého povrchu, my na Zemi pak podle toho, jaké je vzájemné postavení Země, Slunce a Měsíce, vidíme větší či menší jeho část osvětlenu. A přesně stejně je to u Venuše, ta obíhá sice Slunce a ne Zemi, ale vzájemné postavení Země, venuše a Slunce způsobuje totéž. A proč právě teď vidíme Venuši v podobné fázi jako Měsíc? Obě tělesa jsou na obloze vlevo od Slunce, to tedy nasvěcuje z našeho pohledu jejich pravou stranu, tedy písmenko D. U Měsíce tyto fáze vidíme bez problémů a znají je již malé děti. U Venuše je tomu jinak. Viditelnost jejích fází je na hranici rozlišovací schopnosti oka, takže většina lidí je bez dalekohledu nikdy neuvidí. Tvrdí se však, že matka Jana Keplera, astronoma, který popsal zákony pohybu planet kole Slunce, Venuši jako srpek viděla.
Souhvězdí Orion je jedno z typicky zimních souhvězdí oblohy. proto jej též nyní vidíme nad západním obzorem. A během noci pak zapadá. Na tomto snímku vidíme hlavní část souhvězdí tak, jak bychom jej mohli vidět očima za váborných pozorovacích podmínek, případně malým dalekohledem. Pouze bychom zcela jistě neviděli načervenalou mlhovinku uprostřed snímku barevně. Naše oční čípky jsou příliš málo citlivé na detekci barev noční oblohy. Je jen málo objektů barevně viditelných.
Začněme levým horním rohem snímku. Tam vidíme jasnou hvězdu žlutavé barvy. Tato hvězda, jmenuje se Betelguese, připravila v únoru tohoto roku horké chvilky mnoha astronomům. Začala totiž slábnout.
To by nebylo neobvyklé, již dlouho víme, že se jedná o proměnnou hvězdu s nepříliš pravidelnou periodou změn jasnosti. Nyní však začala slábnout poněkud více, než obvykle. Obvykle se její jasnost mění mezi 0,2 a 0,7 mag, nyní klesla až k 1,8. To už bylo bez problémů patrno dokonce i očima.
To vedlo některé astronomy k úvaze, že se hvězda pomalu chystá vybuchnout jako supernova. Má k tomu totiž ve svém astronomickém životě našlápnuto. Nyní není otázkou zda, ale kdy se tak stane. Ovšem na začátku února začala hvězda opět zjasňovat. K potěše jedněch a zklamání jiných. Hvězdné divadlo se tak zatím odkládá na neurčito.
Jak hvězda Betelguese pohasla vidíme například na tomto obrázku. A představa, že by úplně zmizela z obrazce souhvězdí Oriona je trochu nepředstavitelná. Vždyť by bájný lovec přišel o jedno ze svých ramen. No a řekněte sami, jak by se bránil útočícímu býku? Hvězda Betelguese je od nás vzdálena přibližně 650 světelných let. Chyba tohoto určení je +/- 140 světelných let. Její hmotnost se odhaduje na 2,2-7 hmotností Slunce, poloměr je přibližně 1000x větší než u našeho Slunce. A jeho zářivý výkon je 90-150 tisíc krát větší než u našeho Slunce. Jeho stáří odhadujeme na 8 miliónů let.
Pojďme však od této jistě zajímavé hvězdy k mlhovinám, které celé souhvězdí prostupují. Vzali jsme si na pomoc 2 snímky pořízené v rozmezí
84 let. Ten první, ještě na skleněné fotografické desce, je z fotografické dílny Jindřicha Zemana, bankovního úředníka a astrofotografického amatéra z Hradce Králové. Druhý pořídil náš Kolega Zdenek Bardon. Oba spojuje objektic Zeiss, který měli nasazený na svých fotografických přístrojích. Pak už je to úplně jiné. I přes dlouhou expozici mnoha desítek minut nejsou po červených mlhovinách, vyjma M42, na starší fotografii ani stopy. (Nutno však podotknout, že snímky, které Jindřich Zeman pořídil expozicemi několik hodin už po nich stopy najdeme). Proč to? Prostě tehdejší fotografické emulze nebyly v červeném světle příliš citlivé, tedy téměř vůbec. Druhý sníme v řádově minutách je naopak mlhavými "fleky" téměř nasycen. Není divu. Celý obrazec souhvězdí Orionu je na obloze obklopen a naplněn molekulárními mračny vodíku (proto svítí červeně) a prachu (ten jednak v některých místech svítící mlhoviny zakrývá, jednak vytváří temné samostatné mlhoviny).
Její nejjasnější část nazýváme "Velkou mlhovinou v Orionu", nebo také M42. Zde se dodnes tvoří nové hvězda a je to tak se svou vzdáleností 1600 světelných let jedna z nejbližších hvězdných porodnic. Tuto mlhovinu uvidíme i pohým okem jako mlhavý obláček nebo rozmazanou hvězdu. I malým dalekohledem rozlišíme již i její tvar a v plné kráse ji ukáže zejména astronomická fotografie. Těch mlhovin je zde však ještě mnoho a tak u levé hvězdy tří stálic tvořícíh Orionův pás nalezneme prachovou mlhovini Koňská hlava a v pravém dolním rohu pak pro změnu "Hlavu čarodejnice". No a samozřejmně, to na tomto posledním obrázku, přinášíme pohled do nitra mlhoviny M42.
Snímky do tohoto dílu přinesli Zdenek Bardon, Jindřich Zeman a Marcel Bělík.
Ještě jeden pohled k západu
