"Kometa byla tak děsná, tak strašlivá a způsobila takovou hrůzu mezi lidmi, že někteří zemřeli strachem a jiní onemocněli. Byla neobyčejně dlouhá a krvavě zbarvená. Nahoře byla vidět ohnutá paže, držící velký meč, jako by jím chtěla sekat. U špičky byly vidět tři hvězdy. Po obou stranách komety bylo lze spatřit mnoho sekyr, nožů, zakrvácených mečů a mezi nimi mnoho ohyzdných zkrvavených lidských obličejů s vousy a rozježenými vlasy." Tak nějak se nám dochoval popis velmi jasné komety z roku 1528 v knize Monstres Célestes od slavného francouzského učence Ambroise Paré. Od té doby nám uběhlo téměř půl tisíciletí a pokud by se opět objevila velice jasná kometa, nepochybuji, že by vzbudila velký rozruch. Zcela určitě by někteří propadali panice, přišly by zaručené zvěsti o konci světa, ale potěšující je, že lidstvo za tu dobu dospělo k určitému pokroku a poznání. Komet se dnes již nebojíme. Víme už leccos o jejich trajektoriích, o jejich původu, složení a vlastnostech. Jsou zpestřením zaběhnutých nebeských pořádků a ozdobou nebes. Vědci k nim pak vzhlížejí jako k jedinečné příležitosti prozkoumat původní pralátku naší Sluneční soustavy.
V dalším díle o kometách se pokusíme udělit první cenu pro nejjasnější kometu, největší kometu a nejpodivnější kometu. Včetně krátkého vysvětlení a okolností. Tak vzhůru do toho.
Nejjasnější kometa – C/1882 R1 (Velká kometa)
Kometa se náhle zjevila na ranní obloze a poprvé byla spatřena 1. září 1882 z Mysu Dobré naděje a během několika dní si jí všimlo mnoho pozorovatelů jižní oblohy. Jasnost se pohybovala kolem 3 mag. a měla chvost dlouhý jeden stupeň. Jak se blížila do perihelia prudce zjasňovala. Ke Slunci se přiblížila na sklonku 17. září 1882, kdy prolétla nad fotosférou ve vzdálenosti asi 480 tisíc kilometrů. V tomto období dosáhla jasnosti -15 mag, byla tedy mnohem jasnější než Měsíc v úplňku a zářila na denní obloze těsně vedle Slunce. Za tento okamžik slávy, ale zaplatila. Teplota několik tisíc stupňů celsia a silné slapové síly zapříčinily fragmentaci jádra, to se roztrhlo na čtyři kusy. Analýza dráhových elementů komety ukázala podobnost s nedávnou kometou C/1880 C1 (Velká kometa) a se starší C/1843 D1 (Velká březnová kometa). To vedlo nakonec německého astronoma Heinricha Kreutze k hypotéze, že se jedná o tělesa, která vznikla fragmentací nějaké obrovské komety v minulosti. Z této rodiny se do konce 19. století objevila ještě jedna, C/1887 B1 (Velká jižní kometa). Pak až C/1945 X1 (du Toit), C/1963 R1 (Pereyra) a slavná velmi jasná C/1965 S1 (Ikeya-Seki). Ta měla dráhu nejen podobnou, ale téměř indetickou. Díky tomu mohl proběhnout poměrně přesný matematický propočet do minulosti a zjistilo se, že kometa 1882 a 1965 by měly mít společný původ na počátku 12. století. A vskutku v roce 1106 se na obloze zjevila velmi jasná kometa, viditelná i na denní obloze.
Existence Kreutzovi skupiny lízačů Slunce se tak definitivně potvrdila. Během následujících let se ještě ze Země podařilo objevit dva členy, a to kometu C/1970 K1 (White-Otiz-Bolleli) a naposledy C/2011 W3 (Lovejoy). Ovšem kromě těchto jasných členů se to kolem Slunce jenom hemží malými úlomky. Víme o nich díky družicím, které slouží ke sledování Sluneční aktivity a monitorují blízký prostor kolem naší hvězdy. První byla vojenská Solwind, poté SMM a od roku 1996 až do současnosti si připisuje neustálé úspěchy nesmrtelná družice SOHO, něco málo občas přidá ještě STEREO. Suma sumárum dnes známe několik tisíc komet z Kreutzovi skupiny. Nicméně drtivá většina z nich se u Slunce vypaří. Malé úlomky, sestřičky a bratříčkové jasné komety 1882 prostě nemají šanci na přežití.
Největší kometa – C/1729 P1 (Sarabat)
Novou kometu objevil časně ráno 1. srpna 1729 Nicolas Sarabat, otec a profesor matematiky ve francouzském Nimes. Nacházela se v souhvězdí Koníka a nebyla příliš nápadná. Připomínala jen mlhavou skvrnku, a to se nezměnilo ani v čase budoucím. Lidstvo si ji příliš nevšímalo a nikoho nevyděsila. Neměla žádný chvost a pomaličku, téměř bez větší pozornosti se sunula oblohou. Tak a jsme u jádra věci. Pomalý pohyb bezpochyby značí, že se kometa nacházela ve velké vzdálenosti od Země. Podle dnešních výpočtů procházela přísluním, tedy periheliem, ve vzdálenosti 4,051 AU (606 milionů km). Od Země byla přitom vzdálena 3,1 AU (464 milionů km). Nutno podotknout, že byla viditelná pouhým okem, jasnost měla asi jako galaxie v Andromedě, přibližně 3 až 4 mag. Z toho vychází předpoklad, že kometa měla absolutní jasnost - 3 mag, což odpovídá průměru jádra zhruba na 100 km! Připomeňme si, že třeba velká a slavná Halleyova kometa má jádro o rozměru 16 x 8 x 8 km.
Nejpodivnější kometa – C/1743 X1 (de Chéseaux)
Kometu spatřil jako první 29. listopadu 1743 Jan de Munck v Middelburgu, jako druhý 9. prosince Dirk Klinkenberg v Haarlemu a nakonec 13. prosince astronom Jean-Phillipe Loys de Chéseaux z observatoře ve švýcarském Laussane. Popisuje ji jako nepříliš nápadnou mlhovinku bez chvostu, viditelnou pouhým okem. Ovšem jak se blížila do blízkosti Slunce, začala pěkně zjasňovat a začal se také vyvíjet nápadný chvost. Na počátku února sahal již do vzdálenosti 20 stupňů. Pozorování z 18. února 1744 pak uvádí, že kometa je jasnější než planeta Venuše (cca -5 mag.) a má dvojitý chvost. O devět dnů později nám další zpráva popisuje, že je kometa dobře viditelná i na světlé ranní obloze, nízko nad obzorem, ještě 6 minut před východem Slunce, včetně krásného dvojitého chvostu. Perihelia kometa dosáhla 1. března 1744, kdy prošla ve vzdálenosti 0,2 AU (30 milionů km) od naší hvězdy. Jasnost dosáhla maxima - 7 mag a byla viditelná i na denní obloze. Ovšem především se u ní po průchodu periheliem vyvinul spektakulární chvost. Velmi široký vějíř šesti chvostů, protkaných paprsky. Byl tak dlouhý, že sahal až na ranní soumrakovou oblohu. Takže byl výborně viditelný. Sám De Chéseaux zanechal následující popis komety: "Ze všech pozorování do 1.března se zdálo jisté, že pokud by tato kometa měla příznivější polohu, např. na noční obloze namísto soumrakové, a také bez měsíčního svitu, byla by to ta nejnápadnější vlasatice ze všech kdy známých, stejnou měrou velikostí své hlavy a délkou ohonu, který do té doby byl dvojitý; ale chystalo se ještě něco překvapivějšího. Obloha byla úplně zatažená od 1. až do 7.března, ale v posledně jmenovaný den se mraky protrhly a daly nám jistou naději na spatření chvostu komety. Byl jsem připravený, že uvidím nejspíš to samé, co jsem viděl v posledních únorových dnech. Ve čtyři hodiny ráno 8.března jsem sešel se svým přítelem dolů do zahrady, kde jsme měli rozhled na východní oblohu. Přítel mě překvapil, když říkal, že viděl pět ohonů namísto dvou. Sotva jsem mu chtěl uvěřit, ale poté co jsem prošel za několik budov, které mi částečně bránily ve výhledu, vskutku jsem spatřil pět chvostů v podobě bělavých paprsků ležících jeden nad druhým šikmo nad obzorem a sahajících do výšky 22°, přibližně o stejné celkové šířce. Každý z těchto paprsků byl asi 4° široký a zužoval se ke spodnímu konci, jejich okraje vystupovaly zcela zřetelně. Každý paprsek tvořily tři pásy; prostřední byl tmavší, oba krajní se při svých koncích jasností vyrovnaly Mléčné dráze. Obloha mezi nimi zůstala tmavá jako kdekoli jinde; pouze ve spodní části bylo nebe světlejší, jako kdybychom tam viděli konce dalších paprsků menší délky. Kromě pěti chvostů byl patrný ještě šestý, v němž se nedaly rozlišit žádné světlejší a tmavší pásy, snad proto, že se nacházel velice nízko. Když se tento šestý ohon připojil k deseti zbývajícím světlým pásům z ostatních chvostů, vznikl dojem, že kometa má celkem 11 ohonů." Tento úkaz trval jen několik dní. Poté měla kometa opět pouze jeden chvost, i když sahající přes půlku oblohy. Podobné vějíře, ale ne tak nápadné, jsme mohli pozorovat i nedávno.
Zakřivené chvosty plné paprsků měly jasné komety C/1975 V1 (West) a C/2006 P1 (McNaught). Tento typ chvostu nám prozrazuje, že kometární jádro je velice aktivní a při bouřlivé sublimaci plynů je do okolí postupně po dávkách strháváno obrovské množství prachových částic. Zakřivený chvost je složen z jednotlivých více či méně výrazných paprsků. Každý z nich reprezentuje množství prachových částic vyvržených z jádra v jeden jediný okamžik. Ovšem každá taková částice má trochu jinou rychlost, hmotnost, a tak tlak slunečního záření působí na každou jinak a postupem času se oblak částic rozprostře do úsečky a takové úsečce říkáme synchrona.
Komety díl čtvrtý – udílení cen
