Přechod
Venuše přes sluneční disk
Jev
zvaný
"Venus Tranzit"
Venus Tranzit, česky přechod Venuše
před
slunečním diskem je jistě velmi krásný a zajímavý, v minulosti navíc
vědecky
velmi významný úkaz. S přesnými měřeními během tohoto jevu -
zejména přesné
zjištění časů kontaktů černého kotoučku Venuše s jasným slunečním
diskem
- můžeme určit vzdálenost Slunce a tak kalibrovat rozměry ve Sluneční
soustavě.
V dnešní době nemá pozorování přechodu vědecké opodstatnění. Zbývá jeho
význam
estetický a vzdělávací. Je totiž možno si jednoduchými prostředky
odzkoušet
postupy našich předků - astronomů, kteří často za velmi svízelných
podmínek
svá pozorování uskutečňovali.
Máme velké štěstí že můžeme tento úkaz opakující se v osm let
vzdálených
dvojicích po více než stu letech pozorovat. S největší pravděpodobností
nikdo
z nyní žijících lidí tento úkaz neviděl. Poslední šanci měli naši
předkové
v roce 1882.
Od vynálezu dalekohledu mohl být pozorován pouze šestkrát: v letech
1631,
1639, 1761, 1769, 1874 a 1882.
Jev vzniká velmi jednoduše. Vzhledem k faktu, že planety Venuše a Země
obíhají,
stejně jako většina ostatních planet okolo Slunce prakticky v jedné
rovině,
zvané rovina ekliptiky, může se stát, že ty, které jsou Slunci blíže
než
Země, vstoupí na obloze přesně na spojnici Země-Slunce a "zastíní" tak
svit
Slunce. Je zde však několik ale … Tak zejména planety obíhají
"prakticky"
v jedné rovině. Ve skutečnosti jsou jejich dráhy od roviny ekliptiky
odchýleny
a tak se prostě vnitřní planety Merkur a Venuše na požadovanou spojnici
ne
vždy "trefí", nebo spíše "trefí" spíše velmi vzácně. Díky geometrii
drah
Země a Venuše mohou přechody nastat vždy pouze okolo 8. prosince nebo
7.
června, a jak jsme již řekli ve dvojicích po více jak stu letech
(přesněji
řečeno, přechody se opakují v intervalu 105.5, 8, 121.5 a 8 let).
Další "ale" se týká relativní velikosti Slunce a planet Merkur a Venuše
na
obloze. Úhlové rozměry těles během přechodu přes sluneční disk jsou:
Slunce
- 1890", Merkur - 12" (přechod 2003) a Venuše - 58,2" (přechod
2004). A
tak i když se vlastně jedná o "malá planetární sluneční zatmění", jsou
to
jevy pouhým okem těžko postřehnutelné (u Merkura pak zhola nemožné).
Jejich
krása vynikne až při použití dalekohledu. A to jsme již u další
kapitoly,
jak takový úkaz pozorovat.
Pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk bylo důležité zejména v
17.
století, kdy nebyly jiné přesnější metody, jak zjistit skutečné rozměry
ve
Sluneční soustavě. Právě přesné učení kontaktů při vstupu a výstupu
planetárního
disku promítajícího se na sluneční kotouč a pozorování z míst s různou
zeměpisnou
šířkou umožňuje získat informace potřebné pro tyto výpočty, tedy
zejména
hodnotu sluneční paralaxy. Bohužel, do hry vstupuje neklidná zemská
atmosféra,
fyziologie oka i přístrojové chyby, vše vytvářející efekt "černé
kapky"
omezující přesnost určení časů kontaktu. I tak se francouzskému
astronomovi Lalandovi v roce 1771 podařilo kombinací pozorování z let
1761 a 1769 určit
vzdálenost Slunce od Země na 153 +/- 1 milión kilometrů. I když byla
dosažená
přesnost, zejména díky efektu černé kapky, mnohem menší než ve svých
studiích
předpokládal dosáhnout Edmund Halley (ten uvažoval s chybou 1
procento),
přesto se jednalo o zdaleka nejlepší hodnotu v dosavadní historii
měření.
V roce 1891 z těch samých hodnot, ovšem při použití modernějších
analytických
technik, určil americký astronom Simon Newcomb vzdálenost Země - Slunce
na
149,7 +/- 0,9 miliónů kilometrů. Z analýzy všech dostupných měření
(1761,
1769, 1874, 1882) pak určil tuto hodnotu na 149,59 +/- 0,31 miliónů
kilometrů.
Pro srovnání, přímá radarová měření z konce 20. století umožnily určit
hodnotu
astronomické jednotky (AU = vzdálenost Země-Slunce) na
149,597,870.691±0.030
kilometrů (tedy s přesností na 30 m).
Zmínili jsme se o jevu zvaném černá kapka. Právě on má na svědomí
nepřesnosti
v určení přesných časů kontaktů černého kotoučku Venuše s vnějším a
vnitřním
okrajem slunečního disku. Samotný efekt černé kapky je
jednoduchými úvahami
těžko vysvětlitelný. Počítačové simulace však ukázaly, že vznikne vždy,
když
není obraz dokonale ostrý. Jedná se o kombinaci optických a
fyziologických
efektů v optickém systému (zahrnujícím při vizuálním pozorování
samozřejmě
i oko). Že se ovšem jedná o jev vyvolávající stále ještě diskuse
pokoušející
se jej plně vysvětlit ukazuje i pozorování přechodu planety Merkur před
diskem Slunce, prováděná mimo zemskou atmosféru na sondě TRACE
(NASA), určené k
pozorování Slunce. Planeta Merkur navíc nemá ani atmosféru vlastní.
Efekt
černé kapky byl pozorován i v tomto případě. Autoři vysvětlují v tomto
případě
jev kombinací efektu "ztemnění slunečního limbu" a přístrojových
efektů.
K většímu rozsahu černé kapky v případě Venuše dochází díky přítomnosti
atmosféry
na Venuši. (J. M. Pasachoff (Williams College--Hopkins Obs.), G.
Schneider
(Steward Obs., U. Az.), L. Golub (Harvard-Smithsonian CfA)).
Efekt "černé kapky"
Dalším efektem objevujícím se při pozorování přechodu Venuše je rozptyl
slunečního
světla v husté atmosféře Venuše, který vytváří zářící prstenec okolo
celého
kotoučku Venuše ještě než úplně vstoupí před disk Slunce. Právě tato
pozorování
přivedla astronomy k prvním úvahám o možné Venušině atmosféře.
Co
tedy
pozorovat?
Odpověď je možno rozdělit na dvě hlavní skupiny pozorovatelů. Ti první
se
budou chtít na přechod pouze podívat a odnést si nevšední zážitek, nebo
několik
fotografií či zaznamenaný film. Ti druzí se budou chtít pokusit
zopakovat
měření astronomů v 19. a 17. století. Jednodušší a kratší rada bude
určena
asi té druhé, "výzkumné" skupině. Existuje projekt VENUS TRANSIT 2004,
vytvořený
a podporovaný zejména European Southern Observatory (ESO) a European
Association
for Astronomy Education (EAAE), společně s Institut de Mécanique
Céleste
et de Calcul des Éphémérides (IMCCE), Observatoire de Paris a
Astronomical
Institute of the Academy of Sciences of the Czech Republic. V České
republice
se o zajištění podpory projektu dále stará koordinační výbor,
zajišťující propojení mezi organizátory projektu a astronomickou obcí v
České Republice.
Podrobné informace o celém projektu naleznou zájemci na
http://vt-2004.astro.cz/
, nebo na
http://www.vt-2004.org/
. Zde je možno nalézt podrobné pokyny k zapojení se do projektu, k
pozorování
i k individuálnímu či hromadnému zpracování pozorování. Pro první
skupinu pozorovatelů máme připraveno několik poznámek, jak vidět co
nejvíce.
Jak
úkaz
pozorovat
Při pozorování přechodu planet přes
sluneční
disk si musíme především uvědomit, že přecházející těleso prakticky
neubírá
nic z oslepujícího jasu slunečního povrchu, takže by případné
pozorování
pouhým okem bez filtru, nebo ještě hůře neodfiltrovaným dalekohledem
zcela
jistě vedlo k trvalému poškození zraku nebo k jeho úplné ztrátě. V
podstatě
se jedná o podobné pozorování, jako v případě slunečních skvrn, s tím
rozdílem,
že se "skvrna", tedy planeta, pohybuje. Však i Kepler mylně popsal
jedno pozorování
sluneční skvrny z 18. května 1607 jako přechod Merkura přes disk
Slunce.
Domníval se totiž ještě, že dokonalé Slunce nemůže být "poskvrněno
nějakými
fleky".
Při pozorování tedy musíme chránit svůj zrak vhodným filtrem. Nejlepší
možností
pro pozorování pouhým okem je použití speciálních brýlí, určených k
pozorování
slunečních zatmění.
Pokud nebudete mít tyto k dispozici, nezoufejte. Můžete jako náhražku
použít
temné svářečské sklo faktoru alespoň 14.
Pokud nenajdete doma ani svářečské
sklo,
můžete v krajním případě použít osvícené a vyvolané černobílé filmy (ne
barevné)
ve více vrstvách na sobě.
Chcete-li pozorovat úkaz přímo přes dalekohled, musíte vždy clonit před
objektivem,
ne za okulárem. Za okulárem se totiž soustřeďuje velké množství tepla,
které
může filtr poškodit a způsobit tak jeho nefunkčnost. Vhodné je použití
speciální
folie určené k pozorování Slunce (BAADER AstroSolarTM), kterou je možno
zakoupit
ve specializovaných prodejnách (např.
http://www.dalekohledy.cz
).
Jinou možností je použít projekci obrazu Slunce přes dalekohled na bílý
list
papíru.
Kromě pozorování vizuálního se můžeme
pokusit
průběh jevu nafilmovat či vyfotografovat. Aby byla Venuše na snímku
alespoň
trochu výrazná, bude nutno použít objektiv o ohniskové délce 1 metr či
více.
A samozřejmě je objektiv nutno chránit temným filtrem, nejlépe opět
pokovenou
fólií určenou k pozorování Slunce. Chceme-li zaznamenat na film či
videopásku
část přechodu - nejlépe začátek či konec - je samozřejmě možno použít i
videokamery,
nejlépe s telekonvertorem před objektivem a opět samozřejmě vhodným
filtrem.
Velmi atraktivní je použití webovské kamery ve spojení s vhodným
dalekohledem.
Kameru bez původního objektivu umístíme buď v ohnisku malého
teleobjektivu
(přibližně 135 - 200 mm ohniska podle velikosti čipu) pro zachycení
celého
slunečního disku, nebo v ohnisku dalekohledu s delším fokusem. Pohled
na
celý sluneční disk je v prvním případě vykoupen velmi malým obrazem
planety,
v druhém případě je na snímku zachycena pouze část slunečního povrchu s
relativně
velkým obrazem planety. Vhodný software, jež je možno zdarma či levně
získat prostřednictvím internetu, umožňuje prosté i sekvenční snímání,
stejně jako
pořízení "filmového záznamu". Některé informace a odkazy, stejně jako
ukázky
můžete nalézt například na stránkách
Hvězdárny
v Úpici
.
Přechod Merkura přes sluneční
disk
7.5.2003 (Hvězdárna v Úpici, Secretain 130/1900 mm)
Přechod planety Merkur přes
sluneční
disk 7.5.2003 (Hvězdárna v Úpici, sluneční patrolní dalekohled)
8.
červen
2004 a 6. červen 2012
Blíží se století očekávaná dvojice
přechodů
Venuše přes Slunce v letech 2004 a 2012. Rok 2012 je ještě daleko, ale
8.
červen 2004 již "klepe na kopule hvězdáren". Právě tohoto dne nastane
očekávaný
okamžik možnosti pozorovat tento ojedinělý úkaz. Následující mapky (
http://sunearth.gsfc.nasa.gov/eclipse/transit/TV2004.html
) ukazují oblasti viditelnosti jevu:
Časové údaje ukazující okamžiky
jednotlivých
kontaktů a maximální fáze, spolu s pozičním úhlem na Slunci, pro
Českou
Republiku (50o s.š, 15o v.d., rok 2004):
Kontakt I
|
07:19:48 |
117o
|
Kontakt II
|
07:39:24 |
121o
|
Maximální
fáze
|
10:22:12 |
|
Kontakt III
|
13:03:42 |
212o
|
Kontakt IV
|
13:23:00 |
216o
|
Venuše se na obloze jeví mnohem větší
než
měl Merkur, jehož přechod jsme mohli pozorovat v roce 2003. Proto bude
přechod
Venuše před slunečním diskem jevem mnohem výraznějším. Bude tedy patrně
přes
vhodný filtr vidět i pouhým okem.
Velikosti Slunce a planet Merkur a Venuše během přechodu přes sluneční
disk:
Slunce |
1890" |
Merkur |
12" (přechod 2003) |
Venuše |
58,2" (přechod 2004) |
Meteorologická statistika pro
období
přechodu v roce 2004 byla vytvořena Jay Andersonem
Něco
historie
Od roku 2000 před naším letopočtem do
roku
1882 našeho letopočtu planeta Venuše 52-krát přešla přes disk Slunce.
První
zaznamenané pozorování však máme až z roku 1639. Je však možné, že
existují
ještě nenalezené záznamy pozorování z roku 1520. V té době mohl
Montezuma
a jeho kněží pozorovat tento přechod, neboť právě planeta Venuše ve
spojení
s bohem Quetzalcoatlem hrála velkou úlohu v mayském náboženství.
Dokonce
je možné, že se naleznou záznamy ze staré Číny, či jiné, ale
zatím … bohužel.
V roce 1610 Galileo Galilei jako
první člověk použil dalekohledu ke zkoumání oblohy a první tak viděl
Venuši
jinak, než jen jako zářící bod.
Galileo Galilei, jeho náčrt
pozorování
Venuše a jeden z jeho dalekohledů
1631
Johannes
Kepler (1571-1630) předpověděl po zpřesnění planetárních tabulek
přechod
Venuše na 6. prosinec 1631. Tento však pro Evropu nastal až po západu
Slunce
a nemohl být pozorován. O jeho sledování se sice pokusil francouzský
astronom
Pierre Gassendi, ale z Paříže, odkud pozoroval, skutečně nebyl jev
pozorovatelný.
Na určení dalšího přechodu v roce 1639, který probíhal jen okrajem
Slunce
již přesnost Rudolfinských tabulek a Keplerova genialita nestačila.
Nevzal
totiž v úvahu paralaxu a počítal jev pro typicky zjednodušující případ
pozorovatele
umístěného ve středu Země. Sice tedy předpověděl přiblížení obou těles
na
obloze, ale přechod sám mu prostě "nevyšel". A právě paralaxa,
respektive
její určení, sehrálo ve hře zvané "tranzit Venuše přes sluneční disk"
klíčovou
roli. Kepler tedy předpověděl další úkaz až na rok 1761.
1639
Naštěstí žil v Anglii člověk, který
Keplerovy
výpočty prověřil a …. a tak máme z roku 1639 první ověřený záznam
pozorování
přechodu Venuše pře sluneční disk. Anglický klerik
Jeremiah Horrocks použil pro výpočet přesnější data a
metodu výpočtu,
než měl k dispozici Kepler, využívající pozorování Tycha de Brahe. A
tak
mohl se svým přítelem Williamem Crabtreem 4. prosince 1639 (24.
listopadu
podle tehdy v Anglii platného juliánského kalendáře) sledovat tento
vzácný
jev. Horrocks pozoroval v Hoole poblíž Prestonu, kde v té době žil.
Horrocks pozorující přechod
Venuše,
náčrt jeho přístroje a kresba
Použil jednoduchý dalekohled umístěný
na
dřevěném stojanu. Obraz Slunce promítal na papírové stínítko opatřené
kruhovou
stupnicí. Pomocí tohoto jednoduchého experimentu Horrocks změřil dráhu
Venuše
před diskem Slunce, její úhlový průměr a oběžnou rychlost. Následně pak
určil
sluneční paralaxu. Zjistil, že je menší, než doposud naměřená a že tedy
Slunce
musí být od Země dále než se předpokládalo. Paradoxně sám Horrocks
téměř
své pozorování propásl. Jak uvedl ve své knize "On the Transit of
Venus",
musel během dne své pozorovací stanoviště opustit kvůli "záležitosti
vysoké
důležitosti …. kterou by nebylo slušné zameškat". A tak některé části
přechodu propásl. Sice to nikdy nikde výslovně neuvedl, ale zdá se, že
onou "záležitostí
vysoké důležitosti" byly jeho povinnosti náboženské.
Horrocks se narodil v Toxteth (Liverpool, Anglie) v roce 1619 ve
farmářské
rodině.
Pravděpodobné rodiště Jeremiaha
Horrockse
Po studiu na Emmanuel College v
Cambridge
se v roce 1635 vrátil zpět domů a zabýval se oběhem Měsíce okolo Země.
Také
se zajímal o výpočty přechodu Venuše přes sluneční disk a zjistil, že
tyto
přechody nejsou osamocené, ale vyskytují se v párech po osmi letech.
Interval
mezi jednotlivými dvojicemi pak přesahuje sto let.
J. W. Lavender 1903
Astley Hall Museum & Art Gallery, Chorley
V roce 1639 pozoruje jím vypočtený přechod Venuše
a
v roce 1640 se vrací do rodného Toxteth a píše knihu "Venus in Sole
Visa".
Zabývá se rozměry Slunce. 3. ledna 1641 znenadání umírá. Kromě velké
práce
v oblasti studia rozměrů Slunce a sluneční soustavy po něm zbyla
pamětní deska
ve Westminsterském opatství a dvě vitrážovaná okna v kostele Svatého
Michaela
v Hoole.
Vitrážové okno kostela Sv. Michaela v Hoole věnované Horrocksovi
V roce 1716 Edmund
Halley vydává svou "A new Method
of determining the Parallax of the Sun, or his Distance from the
Earth",
která se stala inspirátorem mnoha výprav s cílem pozorovat přechod
Venuše
před slunečním diskem.
K další dvojici přechodů došlo v letech 1761 (6. června) a 1769 (3-4.
června).
1761
Velmi pohnutý osud čekal výpravu Josepha Le Gentil,
který se vypravil pozorovat do indického Pondicherri. Bohužel,
anglicko-francouzská
válka zasáhla do osudů jeho cesty a on dorazil na místo pozorování až
po proběhnutí
úkazu v roce 1761. V době úkazu se nacházel na lodi, z jejíž kývající
se
paluby nebylo možno získat žádná smysluplná pozorování. Rozhodl se
počkat
zde osm let na druhý ze série přechodů.
Guillaume-Joseph-Hyacinthe-Jean-Baptiste Le Gentil de la Galaziere se
narodil
11. září 1725 v Coutance ve Francii. Studoval na Collége de France a
pod
vlivem astronomických přednášek Nicolase Delisleho se začal věnovat
astronomii.
Stal se asistentem Jacquese Cassiniho na Pařížské observatoři. Objevil
čtyři
deep-sky objekty (M32, M8, M36 a M38).
O své cestě za pozorováním přechodu Venuše napsal knihu "A Voyage in
the
Indian Ocean". Na Měsíci po něm byl pojmenován kráter Le Gentil o
průměru
128 km.
Výprava angličana Nevilla Maskelyneho pozorovala z
ostrova Sv. Heleny ve středním Atlantiku. Během jevu se zde obloha
zatáhla
a tak nemohli pozorovat jeho konec, což výsledky dosti znehodnotilo.
Další výprava Jeremiaha Dixona a
Charlese Masona byla také britská. Chystali
se pozorovat na Sumatře, avšak jejich loď "HMS Seahorse" byla napadena
francouzskou
válečnou fregatou několik hodin po vyplutí z anglického Portsmouthu.
Výsledkem
bylo 11 mrtvých na palubě "Seahorse". Díky tomuto zpoždění dopluli
pouze
do Kapského Města v Jižní Africe, kde pak úkaz za nádherného počasí
pozorovali.
Výprava Johna Winthropa,
profesora matematiky a filosofie na Harvard College
v Massachusetts Bay Colony pozorovala jev v St. Johns v Newfoundlandu,
což
bylo téměř jediné místo v Severní Americe kde byl transit
pozorovatelný.
Navzdory útokům miliónů komárů bylo jejich pozorování úspěšné.
Až za severní polární kruh do Norského Vardo se vypravil rakouský
jezuita
Fr. Maximillian Hell. Právě
jeho jméno vyvolává úsměv na rtech u anglicky
hovořících lidí, neboť ač v jezuitově rodném jazyce "hell" znamená
"jasný"
či "světlý", angličtina jej překládá jako "peklo". I on měl štěstí a
přivezl
dobré výsledky.
Známka s portrétem Maxmilliána Hella
Alexandre-Gui
Pingré z Francie byl poslán na francouzský
ostrov Roderigue v Indickém ocenánu nedaleko Madagaskaru. Sice měl
během přechodu
Venuše deštivo, ale konec úkazu se mu podařilo zachytit, takže jeho
výprava
neskončila úplnou ztrátou. Při návratu byla jeho loď napadena britskou
válečnou
lodí a po krutém boji byl Pingré zajat a poslán do Lisabonu jako
rukojmí.
Na britské válečné lodi měl Pingré dosti pohodlí a komfortu, zejména
díky
přátelství s lodním doktorem, který se vyznačoval velkou zásobou
"alkoholové
medicíny". Sám Pindré o tom prohlásil: "Liquor gives us the necessary
strength
for determining the distance of the Earth from the Sun". Domů se pak
však
vrátil raději po souši.
Jean-Baptiste Chappe d'Auteroche
z Francie byl poslán do sibiřského Tobolsku.
Na saních tažených koňským spřežením sem přijel 6 dní před vlastním
úkazem.
Když instaloval své pozorovací přístroje, byl napaden ozbrojeným
oddílem
Cossacků, neboť se místní rolníci domnívali, že způsobil neobvyklé
záplavy
použitím svých bizardních přístrojů při pozorování Slunce. Přese
všechny
potíže přivezl velmi přesná časová měření přechodu
1769
Během 7 let, které uběhly od
posledního přechodu Venuše přes sluneční disk
se mnohé změnilo, zejména se uklidnila vojenská situace na moři. A tak
se
mnoho expedic opět vypravilo do světa.
Nám již známý Fr. Maximillian Hell
se vrátil do Vardo a opět přinesl skvělé
výsledky.
Angličan William Wales byl
vyslán do Fort Churchill v Hudsonském zálivu.
Přijel sem s ročním předstihem a rozhodl se zde přezimovat. To se
ukázalo
jako nedobrá myšlenka. Jeho záznamy popisují, jak se zde během dlouhé
drsné
zimy, "kdy trvalo pouze 5 minut než se pinta brandy proměnila v led",
nepředstavitelně
nudil. Vysvobodilo ho až krátké léto, i když se ho při instalaci
přístrojů
pokoušely zaživa sníst tisíce moskytů a ostatního nepříjemného hmyzu.
Domů
však dovezl velmi přesná časová měření zákrytu.
I Jean-Baptiste Chappe d'Auteroche
se opět vypravil na pozorování. Byl vyslán
do misie San Jose del Cabo v Kalifornském zálivu, tehdy španělském.
Jeho
cesta sem i příprava přístrojů proběhla na rozdíl od výpravy předchozí
hladce
až nudně. Výsledkem opět bylo velmi pečlivé pozorování. Krátce po
přechodu
se však v oblasti rozšířila epidemie horečky, které Chappe
nakonec po několika
dnech podlehl. Nemoci podlehly nejen tři čtvrtiny obyvatel misie, ale
kromě
tří i ostatní členové francouzské akademické výpravy. Ti se vydali na
zpáteční
cestu i s cennými daty, dva z nich však po cestě také zemřeli.
Osamocený
navrátilec Pauly se vrátil s Chappeovými deníky do Paříže v roce 1770.
Portrét Jean-Baptiste
Chappe d'Auteroche
(© The Natural History Museum of Los Angeles County Foundation)
Novou, ale velmi známou postavou,
která se zapojila do boje o Venuši byl
anglický kapitán James Cook.
Cook vyplul z Plymouthu v roce 1768 na lodi
"H.M.S. Endeavor".
James Cook a jeho H.M.S.
Endeavor (model)
Cílem výpravy bylo obeplout
zeměkouli a prozkoumat jižní Pacifik. Po sedmi
měsících na moři přistáli u v zálivu Matavia na ostrově Tahiti. Zde pak
Cook,
jeho astronom Charles Green a přírodovědec Joseph Banks pozorovali
přechod
Venuše. Mys odkud úkaz pozorovali nazvali "Venus Point".
Cookova pozorovací základna
(Venus Fort), deník a pohled z Venus Point (National
Library of Australia)
Záliv Matavai Tahiti a Point
Venus (na pravé straně obrázku)
Eric Schreur, Kalamazoo Valley Museum
Námořníci se na pobřeží nudili, ale
pěkné počasí, čerstvé a dobré jídlo a
přítulné tahiťanky jim pobyt velmi zpříjemňovali. Velkým problémem celé
expedice
byli však hřebíky. Ty se totiž tahiťanům moc líbily a hodily se k
ledasčemu.
I když byl kapitán Cook poučen z předchozí výpravy "H.M.S. Dolphin"
kapitána
Samuela Wallise, jehož námořníci právě na Tahity začali projevovat
nebývalý
zájem o tesařin, i tak musel čelit rozebírání lodní dílny i celé své
dřevěné
lodi, která samozřejmě držela pohromadě pomocí hřebíků a šroubů.
Tahiťanky
se velmi snažily vyměnit svá ladná těla za hrst tolik ceněných hřebíků.
I
přes tajnou zásobu v barelu v podpalubí a přes ozbrojenou stráž v dílně
museli někteří námořníci spát na zemi, neboť vyměnili kovové kruhy
svých hamak za
vášnivou noc.
Mezitím však Cook, Green a Banks z provizorní pevnosti, kterou
vybudovali
na Venus Point pozorovali velmi přesné časy kontaktů.
Zákres pozorování Cooka spolu
s Banksovými kresbami (Armagh Observatory)
Charlesu Greenovi nebylo však
souzeno vychutnat si ovoce slávy. Zemřel v
Batavii (nyní Djakarta) při cestě zpět. Cook dokončil úspěšně cestu
kolem
světa a vrátil se do Anglie ověnčen vavříny slávy.
Výpravu Guillaume Le Gentila i
s jejími potížemi jsme stručně představili
již v kapitole předchozí. Dobu osmi let mezi oběma přechody, které se
rozhodl
strávit na Mauritiu věnoval botanickému, zoologickému a
antropologickému
výzkumu Mauritiu a Madagaskaru. (O Poindicherry mezitím francouzi
přišli).
Jako místo pro pozorování druhého z osmileté série tranzitů si zvolil
Manilu
na Filipínách. Když však do Manily dorazil, zjistil, že španělský
guvernér Don Chose Rayon, nejen že nebyl Le Gentilovu příjezdu vůbec
nakloněn (ač
byl vybaven průvodním dopisem guvernéra Mauritiu - bohužel
francouzského),
nýbrž mu hrozilo dokonce uvěznění za špionáž. Přes Macao se pak smolař
Le
Gentil vrátil do Pondicherry, které se naopak mezitím vrátilo
Francouzům.
Zde byl vřele uvítán guvernérem a dostal všechnu podporu pro výstavbu
pozorovatelny.
Den před přechodem šel Le Gentil spát do jasné krásné noci slibující
úspěšné
pozorování. Další ráno připravilo pozorovatelům šok v podobě zatažené
oblohy.
Naštěstí nevěděli, že v Manile bylo jasno.
8. října 1771, po jedenácti letech, šesti měsících a třinácti dnech od
zahájení
výpravy, překročil po dalších mnoha cestovních potížích Pyreneje a
ocitl
se opět ve Francii. Když se konečně vrátil do Paříže zjistil, že jeho
domovník
byl tak nepozorný, že byl opakovaně vykraden. Zpráva o jeho údajném
úmrtí
během expedice navíc způsobila, že Francouzská Akademie jeho místo
jinému.
A příbuzní mezitím vydrancovali jeho majetek. Za pomocí právníků jej
sice
získal zpět, ale soudní spory ho velmi důkladně ožebračily.
Nakonec se však vše začalo obracet k lepšímu. Akademie mu vytvořila
zvláštní
místo a on sám se seznámil a nakonec i oženil s bohatou madame Potier.
Žili
prý spolu jako v pohádce a měli dceru, kterou Le Gentil velmi miloval.
Jeho
důkladná studia prováděná během jeho výpravy a astronomická pozorování
jím
prováděná ho nakonec proslavila a vynesla mu záři nesmrtelnosti. Zemřel
v
klidu doma 22. října 1792.
1874 a 1882
Uplynulo více než 100 let a v letech
1874 (9. prosince) a 1882 (6. prosince)
bylo možno pozorovat přechod Venuše přes disk Slunce opět. Doba však
již
byla jiná. Bylo možno snadněji cestovat - svět se tak nějak zmenšil - a
tak
se na pozorování přechodu vypravilo mnoho výprav. Do hry vstupují
zejména
Američané. Snad i proto, že jeden z předních astronomů té doby,
Američan
Simon Newcomb, prohlásil určení vzdálenosti Slunce od Země za jednu z
klíčových
úloh současné astronomie.
V roce 1874 americká "Komise pro
přechod Venuše" se sekretářem Newcombem
v čele vypravila za vydatné finanční pomoci kongresu osm pozorovacích
expedic.
I když získané výsledky nesplnily Newcombovo očekávání, uvolnil kongres
díky
urgencím Williama Harknesse z Naval Observatory další peníze na dalších
osm
výprav v roce 1882. Sám Newcomb přes všechno své zklamání vedl výpravu
do
Jižní Afriky. O jeho pesimistickému přístupu k získaným údajům svědčí
fakt,
že ve svých pamětech poznamenal, že výsledky z roku 1882 nebyly nikdy
oficiálně publikovány. Pravdou ovšem je, že Harkness všechna měření
pečlivě zpracoval
a získal hodnotu sluneční paralaxy, kterou dokonce sám Newcomb cituje
ve
své knize "The Elements of the Four Inner Planets and the Fundamental
Constants
of Astronomy" (1895). Nepřikládá jí však velký význam.
Skutečností je, že měření sluneční paralaxy pozorováním přechodu
Venuše,
díky doprovodným efektům znemožňujícím přesná měření, nemohla přinést
již
žádná výrazná zlepšení určení tolik hledaného základního "metru"
Sluneční
soustavy - astronomické jednotky.
V roce 1874 byly uspořádány zejména
tyto výpravy:
Vladivostok: Spojené státy a Rusko
Japonsko: Spojené státy a Francie
Čína: Spojené státy, Německo a Francie
Ostrov Kerguelen: Spojené státy, Anglie a Německo
Tasmanie: Spojené státy
Nová Zéland: Spojené státy a Anglie
Ostrov Chatham: Spojené státy
Mauritius: Anglie a Německo
Iran: Germany a Rusko
Eqypt: Britain, Rusko
Hawaii: Anglie
Rodriguesuv ostrov: Anglie
Ostrov Sv. Pavla: Francie
Campbellův ostrov: Francie
Kalkata, Indie: Itálie
Taškent: Rusko
Ostrov Reunion: Holandsko
V roce 1882 byly uspořádány zejména
tyto výpravy:
Jižní Afrika: Spojené státy a Anglie
Santa Cruz, Argentina: Spojené státy
Santiago, Chile: Spojené státy
Alžír: Francie
Jižní Georgie: Německo
Snímek pořízený expedicí U.S.
Naval Observatory (místo pořízení snímku není
známo)
© U.S. Naval Observatory
20. století bylo na přechody Venuše před diskem Slunce velmi chudé.
Neuskutečnil
se totiž ani jeden. A tak se nezbývá než se těšit na ty následující v
letech
2004 a 2012.
Literatura
a odkazy
http://www.transitofvenus.org/
http://www.transitofvenus.org/historic.htm
http://sunearth.gsfc.nasa.gov/sunearthday/2004/vt_edu2004_venus_back_his.htm
http://www.transit-of-venus.org.uk/conference/history.html
http://www.seds.org/messier/xtra/Bios/legentil.html
http://www-astronomy.mps.ohio-state.edu/~pogge/Ast161/Unit4/venussun.html
http://www.lpi.usra.edu/research/lunar_orbiter/
http://sunearth.gsfc.nasa.gov/eclipse/transit/TV2004.html
http://home.cc.umanitoba.ca/~jander/
http://www.transitofvenus.org/educ.htm
http://www.sil.si.edu/exhibitions/chasing-venus/teachers/lessonplan6.htm
http://carnap.umd.edu/phil250/transits/transits.html
http://www.usno.navy.mil/pao/History/ToV_Chapter_7.htm
http://www.transitofvenus.org/usno.htm
http://carnap.umd.edu/phil250/transits/images/blackdrop.gif
http://www.venus-transit.de/
http://rathnasree.htmlplanet.com/blackdrop_effect.htm
http://www.melbourneobservatory.com/18thCentury.htm
http://www.astronomy.no/venus080604/phenomenon.html