Ještě jednou zatmění 2006 v Turecku

Pozorování úplného zatmění Slunce, které proběhlo 29.3.2006 se v Turecku aktivně zúčastnili i dva členové Východočeské pobočky ČAS, kteří se na týden stali 2 / 19 mimořádně zajímavé výpravy autobusem na Tureckou rivieru a zpět. Protože cesta nebyla prosta zaznamenáníhodných událostí, dovoluji si předložit čtenářům několik útržků z jejího průběhu

O tom, že v roce 2006 proběhne úplné zatmění Slunce v relativně snadno dosažitelné destinaci se vědělo samozřejmě dlouho. Nicméně, jak už to tak bývá, rozhodnutí aktivně se úkazu zúčastnit padlo až za pět minut dvanáct. V otázce způsobu dopravy bylo celkem jasno – letadlo vyloučeno s ohledem na moji panickou hrůzu z létání v těchto kovových obludách a auto vyloučeno s ohledem na vzdálenost a určitý objem techniky, který bylo nutné s sebou přepravit. Tedy autobus. Ale jaký, když všechny jsou již beznadějně obsazené. Píše se březen 2006…..

V tom okamžiku jsem se náhodně dostal k e-mailu z Technické Univerzity v Liberci jenž obsahoval nečekané - přece jen ještě několik míst v autobuse by se našlo. Je rozhodnuto a spolu s Pavlem a Danou Uhrinovými zahajujeme horečné přípravy na cestu a pozorování. Vyrábějí se doplňky k montáži, shánějí se filmy, čistí, prohlížejí a testují se přístroje, nakupují se tuny potravin, jako by šlo o půlroční výpravu za polární kruh. Na přípravu zbývá již pouze několik desítek hodin.

26.březen 2006, den odjezdu. Stojíme v dešti s bednami a batohy na předem dohodnutém místě u Čeperky na Pardubicku a čekáme na příjezd dopravního prostředku, který nás má odvézt zatím neznámo kam do jižních krajin. Kolem projíždí spousta strojů nicméně žádný není ten správný. Když vtom… Z nadjezdu se řítí zprvu nepopsatelná obluda z dílny Karosy, na které je již na první pohled vidět, co všechno pamatuje a k čemu je určená – k dobrodružným výpravám jemně excentrických jedinců do neznámých krajů. Tedy lehký šok, nicméně nakládáme techniku a pak i sebe. Musím však předeslat, že tento šok byl to jediné negativní, co se na způsob dopravy dalo říci. Postupem času se ukazovalo, že ani v případě dopravních prostředků nelze soudit podle kabátu.

První stovky kilometrů cesty byly ve znamení vzrůstajícího zpoždění. Na vině byla prostá skutečnost, že po cestě jsme nabírali další účastníky. Zde stojí za zmínku, že přestože se v autobuse vyskytli všichni ohlášení účastníci, jejich počet nikdy nedosáhl absolutního maxima. Důvod je opět prostý – jistý nejmenovaný účastník nastoupivší u Jihlavy s hrůzou v očích a výrokem „tímhle chcete jet do Turecka?“ v Brně s ještě větší hrůzou v očích a ještě před nástupem zbytku výpravy vystoupil a do dalšího dění ke své smůle nezasáhl, ve finále byl tedy autobus obsazen pouze 19 osobami včetně řidičů. Další kilometry byly klidné. Zbytek Čech, pak Slovensko a Maďarská, z dálničního pohledu nezáživná placka. Při občasných zastávkách se ukazují první výhody výstředního autobusu – je v něm kuchyňka i s dvojvařičem. Příprava teplých nápojů je tedy banální. Na Srbských hranicích se potkáváme se zajímavým úkazem – jakýsi pán v protichemickém oděvu a s přístrojem připomínajícím zařízení na postřik stromů proti škůdcům obchází náš autobus a nanáší na nás jakousi hmotu, která je, Srby zcela jistě ochrání před zavlečením všech známých a neznámých exotických chorob, které jim zlomyslně přivážíme. Za hranicemi poté nastává zcela zásadní kouzlo. Šikovný mechanismus mění vnitřek autobusu v lehátkové zařízení, které poskytuje úplné pohodlí pro odpočinek. Většina z nás jde spát a autobus se vydává dále směrem Bulharsko a s osmihodinovou zastávkou v Sofii pokračuje dále na Turecko. Navečer 27. března vyjíždíme z Bulharské části celnice a najíždíme na část Tureckou.

Nový den – 28.3. - začíná tak jak předchozí skončil - pobytem na tureckých hranicích. V 0.47 jsme se s velkou slávou dostali až k poslední závoře, ale ouha! Nějaký celník (nazvěme ho třeba E.T.) nám říká, že nemáme ta správná razítka, na správných místech a v dostatečném množství a kvalitě, formuláře jsou ve špatných verzích a s nevhodným počtem kopií. S důležitým výrazem ve tváři Volá někam mobilem a přijíždí policejní auto s rozsvíceným majákem – jde do tuhého. Po chvilce dohadování, na které té závoře vlastně něco neklaplo, jede policejní auto se zapnutým majákem před námi, odstavuje všechna překážející vozidla a vrací nás zpět asi o dvě závory. Druhý průjezd se však zdařil, takže – jsme tu, v říši Osmanské. A jedeme dál, směr Istanbul.

Ve 4.40 h, 170 km před Istanbulem se ozve strašná rána a řidič stočí autobus ke krajnici. Pak pomalu za příšerného rachotu a pleskání čehosi o spodek autobusu pokračuje asi 10 minut a hledá odpočívadlo. Tam zastavujeme a část mužského osazenstva jde pomáhat měnit prasklou pneumatiku. Kus autobusu chybí úplně. Přesněji – výbuch kola utrhl kus plechu, takže je teď v autobuse díra. Asi za hodinu je namontována rezerva a jedeme dál. Míjíme Istanbul, přejíždíme hranici kontinentů a pokračujeme napříč Tureckem směrem ke Středozemnímu moři. Máme sice zpoždění přes půl dne, ale stále je dostatečná rezerva. Horší je, že nás začíná strašit předpověď počasí – nad pobřeží se od západu má začít nasouvat frontální systém, který může pozorování ohrozit. Pozdě večer přijíždíme do Antalye a dále pak podél pobřeží do Side, kde zůstáváme na noc.

Den „D“, 29. březen 2006, Side, Turecko. Od rána pozorujeme počasí, obloha je bez mráčku, snad až na velmi lehký cirrostratus. Americké námořnictvo nám ústy úpického meteorologa, který nás včera trochu poplašil, sarkasticky vzkazuje, že se studená fronta přece jen trošinečku opozdí a pozorování by tedy mohlo vyjít. Přesunujeme se na pobřeží přímo k moři a vybíráme místo na pozorování, do začátku částečné fáze zbývá něco přes hodinu a půl. Spolu s Pavlem a Danou Uhrinovými se oddělujeme od zbytku výpravy a rozbalujeme, sestavujeme a testujeme přístroje nějakých 150 metrů od moře. Na první montáži EQ-6 je posazen refraktor 125/1000, objektiv Prakticar 500mm s fotoaparátem Praktica a filmem Fuji Superia Xtra 400, bohužel jak se později ukázalo problematický fotoaparát Canon EOS 350D s objektivem 300mm a kamera miniDV, na druhé paralaktické montáži je dalekohled 70mm a taktéž objektiv Prakticar 500mm s fotoaparátem Zenit. Počasí je dobré, nicméně ve výšce je celoplošně k vidění jemný cirostratus a občas od západu propluje oblohou i roztrhaný cirrus. Šance na pozorování úkazu jsou však vysoké, již nepřipouštíme jinou možnost. V naší blízkosti se vyskytují výpravy zatměnílačných astronomů profesionálů, amatérů i úplných laiků nejrůznějších národností, území je poseto nejrůznějšími astronomickými a meteorologickými přístroji. Zaznamenáváme kolegy z Prahy, Plzně, Rokycan či Slovenska, přítomni jsou Bulhaři, nemluvní Francouzi, Němci a samozřejmě spousta Turků včetně dvojčlenné policejní hlídky která křižujíc prostorem občas postojí a pohlédne i do našeho dalekohledu. Tak plyne částečná fáze, Měsíc pomalu požírá Slunce, stmívá se. Následující 3 minuty jsou jednak jedněmi z nejkrásnějších a jednak také jedněmi z nejkratších.

Snímáme sluneční filtry, na krátký okamžik je k zahlédnutí nádherný jev – prsten s diamantem, kdy Měsíc zakrývá sluneční kotouč již dostatečně na to, aby lidské oko již zaznamenalo vnitřní koronu coby prsten kolem temného Měsíce a přitom ještě ne zcela, takže ve směru pohybu měsíčního kotouče ještě zůstává maličká část Slunce nezakrytá, což vyvolává dojem nádherného drahokamu zasazeného v blyštivém prstenu. Po pár sekundách na chviličku ještě Bailyho perly na „přední straně“ měsíčního disku a začíná něco přes 3 minuty úplné fáze. Během těchto několika minut provádíme snímkování korony dvěma 500mm čočkovými objektivy v expozičním rozsahu 1/60 – 4 sekundy, současně probíhá automatizované snímání digitálním fotoaparátem a souběžné filmování průběhu zatmění kamerou. Na několik sekund se stihneme podívat vzhůru a kolem sebe, popis atmosféry při zatmění vydá na samostatný odstavec, ba článek. 3 minuty jsou pryč, úkaz končí opět krásným mnohakarátovým, pro klenotníky nedosažitelným, diamantovým prstenem. Nasazujeme filtry a ze setrvačnosti ještě pořizujeme několik snímků částečné fáze, kamera běží do konce kazety. Druhá, větší část výpravy, usmlouvala za mírný bakšiš s majitelem rozestavěného několikapatrového domu možnost pozorování na střeše této vznikající stavby. Toto stanoviště poskytlo ideální příležitost k pozorování širokého okolí a díky pozorovatelům na tomto stanovišti vznikly pěkné panoramatické snímky okolí. Umělecký dojem pozorování ze střechy musel být úchvatný, částečně o tom mohou vypovědět následující panoramata pořízená několik minut po sobě Jardou Kousalem ze zmíněné střechy.

Atmosféru úplného zatmění nelze k ničemu přirovnat; kdo to zažil, ví dokonale o čem mluvím. Často narážím na nepochopení, proč se vlastně trmácet tisíce kilometrů kvůli několika minutám nejistého prožitku, vždyť na internetu je fotek plno. Prožitek daný úplným zatměním, pominu-li odbornou stránku věci, nelze však nahradit suchými daty, nevyplývá pouze z dění na obloze ale i z dění na zemi, v přírodě, mezi přítomnými lidmi. Částečné zatmění Slunce zná asi každý, čas od času je pro pobavení publika uspořádáno i v našich krajích, poměrně nedávno dokonce v excelentním provedení, kdy Slunce bylo částečně zastíněné již při východu, což přimělo dokonce i mne vstávat krátce po půlnoci. Vrcholný zážitek však začíná tehdy, když je Sluneční kotouč zakryt z více než 95%. Nejdříve pomalu a postupně čím dál rychleji se stmívá, objevují se červánky na nichž je nezvyklé zejména to, že jsou dokola po celém obzoru, klesá teplota. Zvuky v přírodě mizí, v civilizovaných místech se rozsvěcí veřejné osvětlení, začíná úplná fáze, objevuje se sluneční korona, lidé spontánně a bouřlivě aplaudují nastalé scenérii. Po odchodu totální fáze propuká okolí v neřízený jásot. Jakoby při zatmění někde uvnitř přece jen hlodala historická obava, aby Slunce nezůstalo navěky skryto. Když Se Sluneční kotouč opět objeví, propuká všeobecná euforie a život se opět probouzí.

Cesta zpátky proběhla přes zajímavý přírodní úkaz – věčný oheň Chiméru. Jde o neobyčejně zajímavý jev, kdy přímo ze skály v mnoha puklinách vychází z hlubin plyn, který hoří. Pokusíte se uhasit – zdánlivě máte úspěch, ale za pár minut se samovolně zapálí znovu. Měli jsme štěstí, že jsme úkaz navštívili hluboko v noci a zážitek byl o to mocnější. Na vlastní oči jsme tedy uzřeli dech podzemní nestvůry Chiméry, popsané Homérem ve slavné Iliadě.

A opět 700 km napříč Tureckem krásnou horskou krajinou stále v téměř kilometrové výšce. Pohodová cesta bez incidentů, jen jednou nás přibrzdila místní dopravní policie ale spíš proto, aby si prohlédla autobus než s nějakým byrokratickým úmyslem. Tak jsme k ránu dorazili do Istanbulu a díky šikovnosti řidičů zaparkovali několik stovek metrů od historického centra tohoto velkoměsta. Zatímco se ostatní oddávali odpočinku, několik nás vyrazilo na noční procházku Istanbulem. Kromě krásných scenérií nočního velkoměsta došlo k potvrzení skutečnosti, že ve městě je velké množství toulavých - ale spíš bych použil slovo nezávislých – psů, kteří se vyskytují opravdu všude. Měli jsme tu čest, že během noční procházky jsme se stali členy menší smečky 4 psů a několika lidí. Psi byli mimořádně taktní a svůj temperament projevili výhradně při učebnicovém dorážení na kočku, která před nimi za neustálého prskání utekla na strom. Procházku po Istanbulu jsme absolvovali i ve dne; jde o zcela jiné město. V noci mrtvé ulice a náměstí ve dne ožijí až neuvěřitelným ruchem, všude je plno podnikavých a obchodně zdatných Turků. Odpoledne jsme se pak vydali na přímou cestu domů

Za zmínku z této finální etapy cesty stojí ale přece jen několik zážitků. Předně Turecké hranice. Po zkušenosti z cesty do Turecka jsme se k hranici blížili s myšlenkami na dobu, kterou tam opět strávíme. Hranice. Situace se opakuje, v nepřehledném areálu najíždíme opět do špatného pruhu a nastává jeden z nejkomičtějších okamžiků celé cesty. Jeden z celníků při spatření našeho autobusu zřejmě prodělává malý záchvat, chytá se za hlavu a nevěřícně zírá. Ano, je to E.T., kterému jsme naším příjezdem do špatného pruhu a dokonce do protisměru zřejmě způsobili těžkou noc. Jeho pološílený výraz ve tváři spolu se silným zblednutím jeho snědé pleti si budu dlouho pamatovat. Na Bulharských hranicích opět zajímavý úkaz – střídají se směny, tak je hranice prostě zavřená. Opět hory papírů, formulářů, razítek ale jede se nakonec dál.. Další cesta až do Maďarska probíhá zcela klidně, Maďarský celník je prvním na celé cestě, který chce vidět naše přístroje.

1. dubna, na apríla, ve 21.40 h vjíždíme do Brna. Zde se s námi začínají loučit první účastníci. Z Brna na Hradec po Svitavské a pokus najít motorest, který by měl ještě neco k jídlu. Nakonec úspěch a šok způsobený kuchaři, kterému se do místnosti sloužící současně jako kancelář a nekuřácká jídelna nahrne autobus podivně vypadajících tvorů kteří mají hladový pohled a ve finále mu vyplení hospodu. Na jeho obranu však musím uvést, že takový jev rozhodně není obvyklý a kuchař spolu se dvěma zručnými pomocnicemi po počátečním úleku rozehrál hru nožů a talířů a během 20 minut vykouzlil 16 porcí dokonalé stravy. Poté stíhací jízda do Pardubic, šofér točil volantem skutečně ohnivě. Na nádraží se s námi loučí pražáci a zůstává již pouze torzo primitivní společnosti o které si dovolím při plném vědomí prohlásit, že patřila k tomu nejlepšímu, co jsem kdy zažil. Čeperka. Vystupujeme s Pavlem a Danou. Autobus se zahoukáním připomínajícím parník odjíždí na sever. Dana hlídá věci před bouřící diskotékou. Běžíme s Pavlem pro auta – je to 200 metrů - a vysvobozujeme ji i s našimi zavazadly. V naprostém deliriu dojíždím do Hradce. Jako každý rok – záplavy jsou jen v novinách, Hradec je opravdu dobře postaven proti takovýmto výmyslům přírody. Kolem třetí přijíždím domů, poloslepým zrakem zjišťuji, že je vše v pořádku a zanikám.

Co se s autobusem dělo dál, nevím. Jisté je pouze to, že ráno mi od řidičů přišel mail z čehož usuzuji, že šťastně dorazili až do cíle.

Výsledkem expedice je kromě nevšedních zážitků, tisíců fotografií a hodin videa také několik negativů, které po nascanování budou postoupeny dále k odbornému zpracování. Bohužel nevyšlo snímkování digitálním fotoaparátem – zřejmě při snímání slunečního filtru došlo k lehkému rozostření objektivu, takže takto pořízené snímky nejsou použitelné pro přesné zpracování.

Děkuji všem účastníkům zájezdu za skvělé zážitky. Zvláštní poděkování patří našim dvěma šoférům, kteří předvedli výkon hodný zápisu do knihy rekordů a samozřejmě také panu Václavu Šatavovi z Jablonce nad Nisou , který pro výpravu poskytl ten neobyčejný a skvělý dopravní prostředek.

Autory fotografií v článku jsou účastníci zájezdu Milan Čepelík, Jaroslav Kousal, Dana a Pavel Uhrinovi, Irena Vlčková a moje maličkost. Jardovi ještě jednou speciální dík za obě panoramata