Sledujte s námi: Rekonstrukce hvězdárny (5)

Již jen několik dní chybí do znovuotevření hvězdárny. Rekonstrukce se chýlí ke konci a s tím pomalu končí i obavy, zda vše stihneme ke slibovanému termínu. I když se po chodbách i v přednáškovém sále pohybují místo návštěvníků stále ještě řemeslníci, začínají se tyto prostory stále více podobat zamýšlenému vzhledu.

Co se tedy za poslední dny změnilo? Poslední zbytky ještě nenatřených stěn dostávají konečnou vrstvu malby a již přichází čas definitivního mytí oken, podlah i nábytku, doposud pokrytého vrstvičkou všudypřítomného prachu bouraných cihel i škrabané staré malby. Tento týden nastala již vhodná doba pro instalaci nábytku do přednáškové místnosti. Stávající vybavení, složené ze starých kancelářských stolů a stolků, které možná ještě před padesáti lety sloužily sekretářkám v některém z úpických podniků pro psaní na stroji, tak dostanou konečně důstojnou náhradu. Zadní stěna sálu je nově vybavena prosklenou a prosvětlenou vitrínovou skříní, kam chystáme umístit některé astronomické modely a zajímavosti.

Prostor zde dostanou i členové astronomických kroužků, kteří zde budou mít uloženy své pomůcky a budou zde mít i místa pro práci s počítači. A samozřejmě se sem vrátí promítací technika.

V tomto týdnu také dorazily komponenty pro závěsný systém panelů výstav. První z nich, věnovaná snímkům pořízených obřími dalekohledy Evropské jižní observatoře, bude instalována v nejbližších dnech a právě v den znovuotevření hvězdárny 20. března v 19 hodin bude zahájena. Tato výstava je zapůjčena z Astronomického ústavu Akademie věd ČR.

V uplynulém týdnu nastala však ještě jedna událost, pro mne osobně velmi příjemná. Dostal jsem dopis od paní Mlejnkové, manželce prvního ředitele hvězdárny a jejího zakladatele, pana Vladimíra Mlejnka. S paní Mlejnkovou jsem se potkával již jako účastník astronomických letních táborů na hvězdárně. Starala se totiž mimo jiné o naše žaludky, což je, jak jistě každý uzná, ta nejdůležitější pozice jak na zaoceánské lodi, či u vojenské jednotky, tak i na dětském táboře. S paní Mlejnkovou jsem se několikrát setkal, společně s panem Mlejnkem i v době, kdy již nebyl ředitele hvězdárny a užíval si důchodu. A dodnes na tato setkání s oběma vzpomínám a vracím se do dob svého dětství. Proč o tom všem ale píšu. Na závěr dopisu mi paní Mlejnková napsala krásnou větu: „... a vím jistě, že by manžel měl z toho, co se děje na hvězdárně obrovskou radost...“. Je to sice jediná věta, dává však plný smysl celému našemu počínání zde na Hvězdárně v Úpici.